Pacientův deník – 5. díl

Na této stránce chceme mimo jiné sdílet zkušenosti lidí s duševním onemocněním a snižovat tak jejich stigma ve společnosti. Budeme moc rádi, když nám svým příběhem přispějete i Vy. Vaše příběhy můžete zasílat na info@onassnami.cz.
Toto je třetí příběh, který zde zveřejňujeme. Přejeme příjemné čtení.

 

Je běžný všední den. Středa, konec února. Jsem v práci jako každý všední den. Dnešek je vcelku pohodový den. Je krátce po poledni. Zbývá mi přes tři hodiny do konce pracovní doby. Právě kontroluji smlouvy klientů, což obnáší nejen samotnou kontrolu smlouvy, ale pokud se ve smlouvě nevyskytují žádné nedostatky, tak také zadání dat do interního systému a další administrativu. Cítím se velmi unavená, musím se doslova přemáhat, abych pokračovala v práci. Naštěstí mám jednotlivé kroky kontroly smluv natolik zautomatizované, že mi nečiní takový problém se soustředit. Musím jít dříve spát než v obvyklých 22 hodin. Ještě mě čekají dvě noci do víkendu, kdy se pořádně vyspím.

 

Kolegyně v práci se nám svěřuje, že se dnes chystá po práci s kamarádkou do sauny. Závidím jí, že má dostatek energie. Já budu ráda, když se dočkám konce pracovní doby.

 

Doma jsem v 17 hodin. Otevírám učebnici španělské gramatiky, chci si ještě předtím, než půjdu spát, udělat jednu stranu cvičení. Brzy jsem s mým úkolem, který jsem si sama sobě stanovila, hotová. Přichází partner, povídáme si o celém dni, co jsme dělali a jak se měli. Večeříme. Spát tedy hned nejdu. Rozmýšlím se, zda se ještě podívat na večerní zprávy. Nakonec si zprávy pustím. Během jejich sledování se věnuji dalšímu mému koníčku – křížkovému vyšívání. Spát jdu až ve 20.30.

 

Je poslední pracovní den, pátek. Začátek března. V 6.10 mi zvoní budík. Jako každý den se mi nechce vstávat, ale musím, tak vstanu. Pociťuji na sobě únavu. Snídám a v duchu si říkám, ještě vydržet 11 hodin a pak můžu jít spát. Dnes nemám mentální kapacitu, abych se věnovala španělštině – jazyku, který mám tolik ráda.

 

V práci si ihned po příchodu dělám kávu. Vyřizuji e-maily, věnuji se rutinní administrativě. E-mailů je více než běžně, navíc jsme obdrželi poměrně dost dokumentů na kontrolu. Dnešek je náročnější den. Do toho řeším nepříjemný e-mail s jedním z našich obchodních partnerů. Za chvíli si všimnu dalšího e-mailu od mé nadřízené s úkolem vyplnit další excelovskou tabulku, která mi nedává příliš smysl, nicméně mechanicky kopíruji a doplňuji údaje do jednotlivých políček. Začínám se ztrácet v množství úkolů, proto si vytvářím seznam úkolů, které je třeba udělat během dneška. V 16 hodin vypínám počítač, úkoly jsem splnila i přes velkou únavu všechny. Ještě hodinu a čeká mě vysněný spánek. Už se nemůžu dočkat!

 

Vystupuji z autobusu, musím se nutit, abych došla domů. Cesta od zastávky autobusu domů mi trvá přibližně 5 minut.

 

Konečně ulehám po sprše a vyčištění zubů do postele a můžu spát. Spát budu zřejmě až do rána, ale to ničemu nevadí, zítra je sobota.

 

Je víkend, zůstáváme s přítelem doma. Vstávám okolo 11. hodiny. Krásně jsem se vyspala. Dělám si kávu, vychutnávám si její chuť, nepiji ji kvůli únavě.

 

Na rozdíl od mé jiné kolegyně z práce dnes neběžím 20 kilometrů na druhém konci republiky, ale dodělávám resty v domácnosti, čtu si, dívám se na dokumenty ve španělštině, jdeme se s partnerem projít ven, relaxuji a nabírám síly na další pracovní týden.

 

Toto je popis mých běžných dní. Ráda bych podotkla, že je mi 30 let a léčím se s diagnózou lehká deprese. Beru pravidelně antidepresiva a nikdy jsem nebyla hospitalizovaná. Duševní onemocnění máme v rodinné anamnéze. Nemám nárok na pobírání invalidního důchodu, a to ani 1. stupně. Musím tedy chodit na plný úvazek do práce. Moje práce není příliš psychicky ani fyzicky náročná, přesto se cítím často unavená, až vyčerpaná. Žiji v harmonickém vztahu s přítelem, se kterým jsme se rozhodli nemít děti.

Na tomto příběhu je vidět, jak vnímáme své problémy velmi individuálně. Někdo se „závažným duševním onemocněním” nemusí být svými problémy natolik limitován, jako někdo, kdo má „jen lehké deprese”. Otázkou samozřejmě je, jestli na tento stav nemá vliv i nastavená medikace nebo další okolnosti.

 

Pro mnoho lidí je představa, že by měli sdílet kancelář s někým, kdo trpí nějakým duševním onemocněním, nepředstavitelná. Přesto, je mezi námi mnoho lidí, o kterých ani netušíme, že vyhledali psychiatra, psychologa a nebo terapeuta. I podle statistik WHO má každý 5. dospělý nad 18 let osobní zkušenost s duševním onemocněním. Buďme k sobě tedy shovívaví a zkusme to vzít v úvahu. S největší pravděpodobností ve svém okolí máte také někoho, kdo se léčí nebo léčil s duševním onemocněním a ani o tom nevíte.

 

Děkujeme autorce za příspěvek.

 

Jsme moc rádi, že nám posíláte své příběhy do Pacientova deníku a těší nás, že se o své příběhy dělíte s ostatními.

 

Nebojte se o duševním onemocnění mluvit. Jen tak můžeme něco změnit.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..