Pacientův deník – 4. díl

Na této stránce chceme mimo jiné sdílet zkušenosti lidí s duševním onemocněním a snižovat tak jejich stigma ve společnosti. Budeme moc rádi, když nám svým příběhem přispějete i Vy. Vaše příběhy můžete zasílat na info@onassnami.cz.
Toto je třetí příběh, který zde zveřejňujeme. Přejeme příjemné čtení.

Než se dostanu k onemocnění samotnému, zmíním pár událostí v mém životě od dětství, kde by se dala hledat příčina budoucího stavu.

 

Za prvé, v genetické linii ze strany matky její sestra a synovec trpí schizofrenií, údajně snad i babička.

 

Pokud jde o mě, byla jsem vždy živé a bystré dítě. Podle rodičů až tak, že jsem prý musela dostat, abych tzv. dala pokoj. Do 4 let jsem trpěla na angíny, tzn. brala jsem velké množství antibiotik. Stop tomu udělalo odstranění krčních mandlí (zdánlivě nesouvislá poznámka, ale i toto prý může být jedna z možných příčin). Milovala jsem moji babičku. Vždy, když jsem k ní měla jet, dostala jsem okamžitě horečky, patrně jako extrémní projev radosti.

 

Základní školou jsem proplula celých 8 let se samými jedničkami. Nemusela jsem se učit, probíranou látku jsem pochytala ve vyučování. Byl to problém na střední škole, kde už bylo třeba se více učit, látky bylo více. Učit jsem se neuměla. Vytvořila jsem si však normu, že musím být stále perfektní jako na základce. Takže když jsem nebyla dostatečně připravena, do druhého dne jsem měla zvýšené teploty, a zůstávala tak často doma. Školou jsem prošla převážně s vyznamenáním, vč. maturity. Po střední jsem se hlásila na vysokou, kam mě nepřijali. Rok na to jsem se seznámila se svým nastávajícím mužem a brzy otěhotněla. Už naše randění nebylo v klidu. Nastávající mi dělal žárlivé scény, přesto jsem si ho vzala. K žárlení se přidalo pití (on už pil před svatbou, jen jsem si to nechtěla připustit). Po 7 letech jsem řekla „dost”, hlavně kvůli dceři, aby neviděla šílené opilecké stavy jejího tatínka. S exmanželem jsme byli nuceni nějakou dobu bydlet spolu, takže jsme jeho opilecké stavy nadále viděly. Nic hezkého… Exmanžel 6 let po rozvodu zemřel. Dodnes nevím, co se stalo, ale nebyl to přímý následek pití.

 

Roky plynuly, 15 let jsem měla stálé zaměstnání. Díky rozvoji podnikání v naší zemi mě to táhlo zkusit práci jako OSVČ. 2 roky jsem dělala obchodní zástupkyni. Byla to zajímavá zkušenost, kterou jsem se však neuživila. Zde bych řekla, že začal můj neukotvený život. Vedle živobytí jsem chtěla také muže. Toto hledání bylo stejně neukotvené (hodnoceno zpětně). V té době mi také zemřel milovaný tatínek.

 

Díky nepříznivé finanční situaci jsem se rozhodla získat opět stabilní příjem v zaměstnání. Bylo to v krásném golfovém areálu nedaleko Brna. A zde se začíná odvíjet další příběh – předpolí mé první schizofrenní ataky. V té době mi bylo po čtyřicítce. Podle statistik jsem spíše výjimkou, kdy se může objevit první ataka schizofrenie. Ale ona přišla.

 

Bylo mi 43, už rok jsem žila s partnerem – Čechem o 23 let starším v německém Berlíně (seznámili jsme se právě prostřednictvím golfového areálu). Před Vánocemi toho roku mi zemřely – vedle rodičů, nejdůležitější osoby – teta a babička. S partnerem jsem se přestala cítit dobře, tlačila jsem na něj otázkou proč jsme vlastně spolu. I v Berlíně jsem se přestala cítit dobře, přestože jsem vždy toužila mít zkušenost žít v zahraničí – zjevně mi ten rok už stačil. Začalo mě to táhnout zpátky do ČR k rodině – mamince, dceři a vnučce. Zkrátka, tlak uvnitř mě byl velký, nevěděla jsem, jak v životě dál.

 

Již nějakou dobu jsem navštěvovala v ČR semináře osobního růstu, které mi připadaly pro sebe smysluplné. (Díky pohledu jiných lidí se daří změnit zaběhané vzorce chování, které se mi nelíbí, které vnímám pro sebe jako škodlivé. Jediným nástrojem je zde soustředěný rozhovor o vlastním životě. To znamená mnohdy vracení se do minulosti, dostání se do skrytých oblastí mého Já.)

 

Pár dní po návratu ze semináře jsem se začala cítit divně. Nemohla jsem usnout, odešla jsem z ložnice do obýváku, něco mě nabádalo podívat se na DVD, které jsem dostala od kamarádky, s názvem Tajemství. Pak jsem poslouchala písničky Františka Nedvěda, které mám ráda. Na chvíli jsem usnula, probudila se se svítáním, kdy partner odešel do práce. Začala jsem telefonovat mnoha mým přátelům (první byla kamarádka, od níž jsem dostala zmíněné DVD), zda se jim nic nestalo, zda jsou v pořádku. Dcery jsem se ptala, s čím si nejraději hraje vnučka – byly to klíče, tak jsem ji nabádala, ať jí je dá. Poté jsem únavou usnula na pár hodin.

 

Po probuzení jsem nevěděla, zda je ráno či večer. Zůstala jsem ležet s pocitem, že mám horečku a snad i rakovinu. Vybavilo se mi, že určitě přijede kamarádka – opět ta, od níž jsem dostala DVD. A partner pro ni má jet na letiště. Slyšela jsem cvaknout dveře bytu, v tom partner vstoupil do pokoje a nikoho nevedl. Byla jsem zmatená. Pouze donesl bedýnku s jablky, jen se na mě podíval a zase odešel. (Zpětně mi říkal, že telefonoval do bytu a bylo stále obsazeno, tak se přijel podívat, co se děje. Telefon byl vyvěšený, visel na šňůře ze stolu.)

 

Dále si vybavuji, že jsem krátce po jeho odchodu vstala, šla do kuchyně, vzala dva odpadkové koše a začala do nich skládat věci, které z mého pohledu k sobě patří. Začala jsem slyšet hlasy, které mi potvrzovaly správnost volby věcí, co k sobě patří slovy „samá voda, samá voda, přihořívá, přihořívá, hoří“ (to „hoří“ jsem vnímala současně také se sepnutím hořáku plynu, který je v kuchyni). Se vztekem jsem i vyhazovala věci, které jsem vyhodnocovala, že mi otravují život, že už ke mně nepatří.
S dupotem jsem běhala po bytě, partnera provokovala, aby mi dal facku (Snad s pudem sebezáchovy, že se sama nedokážu zastavit. Zpětně jsem díky zranění jeho hlavy viděla, že jsem šla až tak daleko, že jsem mu rozbila o hlavu keramické poháry, které jsem si právě dovezla z ČR a milovala je.) Vběhla jsem do koupelny, kde jsem měla pocit, že vidím za mléčným sklem siluetu mého zemřelého ex-manžela. Tušila jsem, že za sklem je v podobě zombie a já ho nechci za žádnou cenu vidět. Také jsem tu zhasínala světlo, balila se do klubíčka na předložku před vanu, snad jako obrana, že se blíží konec světa, a já se takto chráním. Odtud jsem šla do ložnice, kde už spal partner. Hlasy mě nabádaly, že musím utéct z bytu. Vyběhla jsem za dveře a hned na ně tloukla, aby mě pustil partner zpátky. Nevzbudila jsem ho však. I tady jsem se balila do klubíčka na rohožku stejně jako v koupelně coby ochrana před koncem světa. Hlasy pokračovaly v nabádání, že se musím rozhodnout, zda uteču z domu, nebo zůstanu – v tom případě můžu v domě zhořet.

 

Rychle jsem se rozběhla po schodech ven, jen v oblíbené sukni, halence a bosa. Byla půlka února, pršelo, bylo krátce po ztroskotání lodi Concordia – já ji vzdáleně viděla a soucítila s lidmi na palubě. Přeskakovala jsem z nohy na nohu, jak mi bylo od noh zima. Snad jsem si svlékla kalhotky a se zvednutou sukní zastavovala taxíky, které přede mnou couvaly. Patrně někdo z řidičů přivolal policii. Už si jen vybavuji, že jsem ležela na ulici, přikrytá dekou a sledovala zpod ní boty policistů. Přijela sanitka, naložili mě a zde jsem prožívala nová muka halucinací, že mě vezou do márnice, jak to tam asi vypadá… Pokračování příběhu čtěte zde.


Jak sama autorka na začátku svého příběhu píše, tak spousta lidí, kteří trpí nějakou duševní nemocí, mají značné genetické zatížení a predispozice pro duševní onemocnění. Mnoho lidí si při hledání „viníka”, který jim nemoc vyvolal, neuvědomuje, že mezi příbuznými (i vzdálenými) někoho s duševním onemocněním má, nebo dříve měli. V minulosti se takový člen rodiny stal vyděděncem, který byl kvůli velkému stigmatu utajován před okolím a s postupem času se na něj zapomnělo.

 

Pro někoho je nalezení konkrétního viníka svých problémů velice důležité a intenzivně a dlouze se v této oblasti utápí. Je ale spíše pravděpodobné, že měl člověk od narození pro toto onemocnění předpoklady a byla jen otázka času a vnějších vlivů, kdy se onemocnění naplno projeví. Přijmout fakt, že si někdo za své problémy může z části i sám, ať již neuváženým životním stylem, nebo vlivem událostí, které ho v životě potkaly, je pro mnohé těžší, než hodit vinu na okolí. Pro většinu lidí se zkušeností s duševním onemocněním je ale mnohem přínosnější naučit se znát svoji nemoc, rozpoznat varovné příznaky nemoci a věnovat více času odpočinku, než hledat neexistující viníky a „nepřátele”.  Zotavit se z duševního onemocnění a žít kvalitní život může, i přes různé projevy nemoci, každý.

 

Mějme se rádi a udělejme si čas sami pro sebe a na odpočinek. Jistě nám za to naše zdraví, a nejen to duševní, poděkuje.

 

Děkujeme autorce , že nám dovolila svůj příběh zveřejnit a podělila se s námi o své zkušenosti s duševním onemocněním.

 

Nebojte se o duševním onemocnění mluvit. Jen tak můžeme něco změnit.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..