Pacientův deník – 2. díl

Na této stránce chceme mimo jiné sdílet zkušenosti lidí s duševním onemocněním a snižovat tak jejich stigma ve společnosti. Budeme moc rádi, když nám svým příběhem přispějete i Vy. Vaše příběhy můžete zasílat na info@onassnami.cz.
Toto je druhý příběh, který zde zveřejňujeme. Přejeme příjemné čtení.

Ráda bych Vám popsala vlastní zkušenost se stigmatem duševní nemoci v rodině a mezi nejbližšími.

Když jsem onemocněla psychickou nemocí, byl to pro mé okolí obrovský šok. Najednou nevěděli, jak se ke mně chovat. V té době jsem ještě chodila na střední školu, kde jsem musela čelit pomluvám, nestačilo, že jsem zrovna nebyla v dobré psychické kondici. Pro mě samotnou bylo dost těžké se s duševním onemocněním vyrovnat. O to těžší byl můj boj, když mě příliš nepodržela ani vlastní rodina. Dostávala jsem často rady, že nemám brát léky, mám bojovat sama, mám si najít práci a koníčky, a tím se uzdravím. Na radu rodiny jsem zkoušela brát homeopatika, bohužel byla účinná asi jako bonbóny Tic Tac.

Netušila jsem, že mě to nejhorší teprve čeká. Když jsem šla na svou první hospitalizaci, dozvěděla jsem se od své rodiny, že jsem je zklamala. Vyvíjeli na mě velký nátlak, abych nikam nechodila. Dodnes, když se chci svěřit své rodině, musím počítat s “dobrými radami”, abych se zabavila a tím na nemoc zapomněla, abych se večer unavila, a pak nemusím brát léky na spaní a tak podobně. Komunikace s rodinou se v průběhu let přeci jen o něco zlepšila, ale se zásadními problémy se jim svěřit nemohu. Je tam blok. Strach, co se zase dozvím. Pokud musím na hospitalizaci, je to pro mě vždy těžké i kvůli rodině. Protože mi pokaždé dávají najevo, že je to špatné a takto to nechtěli. Jako kdybych si svou nemoc vymyslela a dělala to snad naschvál.

Nevím, proč je kolem duševních nemocí pořád takové stigma. Žijeme přece ve 21. století a ne ve středověku! Přesto mnoho lidí pohlíží na duševní poruchy jako na něco, co si člověk snad přivolal a zavinil sám. Něco, s čím se stačí poprat vlastními silami a ono to samo odejde. Třeba tím, že si najde práci nebo jen tím, že se bude snažit se s tím sám vyrovnat.

Přála bych si, aby pravidelná osvěta v této oblasti pomohla pacientům a jejich rodinám pochopit, že duševní nemoc je stejná, jako nemoc fyzická. Že si ji nikdo nevymyslí ani nepřivolá, a že jen pevná vůle k vyléčení nestačí.


Je smutné, že se některým lidem nedostává pochopení ani ve vlastní rodině. Pro většinu lidí je duševní onemocnění něco, s čím se nemají komu svěřit. Mnohdy by stačilo jen nemocného vyslechnout a snažit se ho pochopit. Ne mu nesmyslně radit a hnát ho do pozice lenocha, člověka se slabou vůlí, simulanta, slabocha apod. Duševní onemocnění se může projevit v každém věku a u kohokoliv. Nikdy tedy nevíte, jestli s „nálepkou blázna“ sami neskončíte. Podle dostupných statistik lidí s duševním onemocněním stále přibývá, i proto by se měla společnost snažit o jejich pochopení a začlenění zpět do běžného života.
 
 
Stávají se i takové situace, kdy se nakonec člověku hospitalizace zalíbí – je tam klid, nikdo ho neshazuje, nikdo ho do ničeho nenutí a hlavně jsou tam lidé, kteří mu rozumí.
 
 
Známe i jeden případ, kdy si vcelku mladý muž několik měsíců záměrně domýšlel různé problémy jen proto, aby mohl být dále hospitalizovaný. Bydlel na vesnici a jeho blízcí mu „chtěli pomoci“ tím, že mu naloží hromadu tvrdé práce a on na všechny problémy zapomene. Když nebyl schopen onu nádeničinu zvládat, tak mu nadávali, že je k ničemu a jenom se válí a vymýšlí si. Občas by přitom stačilo se do onoho člověka vcítit a snažit se ho pochopit.
 
 
Nebojte se o duševním onemocnění mluvit. Jen tak můžeme něco změnit.

 

 

 

 

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..